Malej strach a velkej strach

5. prosince 2016 v 22:11 | Lotta
Jsou s tebou, jako Nikdo a Někdo, jako první i poslední nádech před koncem světa. Lotta strach zná a ty možná taky.


Malej strach. Trvá pár minut, maximálně desítek. Klepeš se a choulíš, občas koušeš do věcí, třeba do sebe, hodně pláčeš a skřípeš zubama. Strach prostupuje všechno a všechny, nemá kořeny, má jenom prvotní impuls a i ten je někdy neslyšný jako cvaknutí klíče v zámku. Dá se. Dá se s ním pracovat, někdy ho zažene příčinlivé zapojení logiky, dej mi hádanku, nebo se mě zeptej. Jindy stačí nejpevnější objetí.

Malej strach patří minulosti, je to dětství, pocit malýho tvora ve zhasnutý koupelně, je to maximální odkázanost na někoho, kdo ti řekne, že to bude dobrý, že se nic neděje. Málokdy se projeví na veřejnosti, malej strach patří do ložnic a pod peřinu, nočnímu štkaní. Malej strach je třas, nevolnost, krátká bezútěšná chvíle totálního ztracení. Někdy máš pocit, že přichází, když si přeješ trochu víc lásky a neumíš si o ni říct, když si přeješ trochu víc péče a stydíš se přiznat její nedostatek, když ti něco schází a tvoje podjá si to vyfňuká jako děcko bonbón. Někdy ho celej den cejtíš v kostech a žaludku a víš, že se mu nevyhneš, tak se zkusíš opít, snad proto, abys mu usnadnila cestu na svět, abys dokázala mluvit o tom, z čeho je. Malej strach.

Velkej strach je jinačí pán. Trvá hodiny, dny, noci. Nevzlyká, jenom tiše ždíme slzy na tvář, chvěje dechem a naplňuje prázdnotou. Poňouká iracionální myšlenkové koncepty, útočí, oproti malému strachy, ne na emoce, ale na nejspodnější vrstvy racia, vybírá si cestičky proher a ztrát, a ty podtrhuje zvýrazňovačem a kroužkuje je tlustou fixou. Žene do samoty, ne do náruče, někde pod ním je snad i vztek, ale ten se vždykcy otočí sám proti sobě.

Byl tu roky, někdy míň, někdy víc, vybírá si často zimu, hluchá období. Sedí na plicích a ztěžuje dech, sedí na zádech a způsobuje tu tíhu, jakoby člověk nesl na zádech svět nebo aspoň jeho temnou hmotu. Nechává tě v samotě. A dá se dobře zatajit, jenom si nikdo nesmí všimnout tý slzy, co občas uteče na svět. Je tichej, patří minulosti. Konci. Konci světa, konci tebe, konci utrpení, co nemá tvar ani začátek konce. Patří ztrátě.

A stejně jsou tu oba, proplétají se do sebe, nutí tě děkovat za každej den beze strachu, za to, když všechno jde jak na drátkách. A pak tě sejmou, přitlučou k posteli nebo k dlažbě, to je fuk.

Lotta strach zná. A ty možná taky. Malej a velkej strach. Úzkosti a deprese. To je život, panečku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 6. prosince 2016 v 0:32 | Reagovat

To je spíš smrt. :D

2 greenie greenie | Web | 4. ledna 2017 v 19:44 | Reagovat

Co rict... strach... meni cely moje ja. Strach, paranoia, v jakykoliv situaci, na jakýmkoli miste... snas jednou bude lip? Protoze jestli ne, umru ve 40 na mrtvici z nervů

3 greenie greenie | Web | 4. ledna 2017 v 19:44 | Reagovat

Mimochodem, uzasne napsany

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama