Holubí kůže

4. ledna 2017 v 16:08 | Lotta
A co se vlastně stalo?

Lotta přišla domů únavená, chtělo se jí spát, nenchtělo se jí hlavně vůbec myslet. Jenže J. chtěl ještě psát a v Lottě se najednou probudila ta touha noci jen neolíznout ucho, ale ukousnout ji hlavu a lačně pít z plodů zakázaných hodin. V Lottě zase všechno vřelo, všechna ta nenávist ke světu, k sobě, strach.


J. dopsal a najednou s Lottou zase byli souznění, krásní a jedno. Vyrazili tedy na procházku, v jedné ruce slunečník, v kapse placatku roky uleželé slivovice. (Jmenuje se slunečník využívaný k nočním pochůzkám měsíčník?). Venku foukal vítr, silný, ledový a Lotta si vzpomněla na svoji vizi apoklypsy. "Poslouchej, pojďme do Clubu C," řekla mu a J. pokýval hlavou. Kdo vůbec je ten J. a proč s ním Lotta po nocích hledá konce světa? O tom jindy. J. zná Lottčino tajemství, nebo snad zločin, prohřešek, musela mu ho říct, na začátku, úplně opilá, aby ji rozuměl, aby ji chápal. Tři čtvrtě roku o tom nemluvili. Až tu noc. Club C byl zavřený. Mohlo to být tím, že bylo půl čtvrté ráno, nebo prostě jenom tím, že zrovna neměli štěstí.

Skončili v nonstopu, kde servírka dělala, že J. nezná, i když tam před tím tři čtvrtě rokem trávil mnoho večerů a dokonce mu i nosila namražené sklenice, zatímco cpal polotěžce vydělané bankovky do forbesů, tam hovořili o věcech, a protože předtím ten ostrý vítr Lottu přiměl mluvit o tom, co ji tížilo, dokonce prosila J., aby v sobotu jel s ní, ale to je hloupost, a pak, nad levným vínem z nostopíče (ne, to není překlep), se J. zeptal. A od té doby tma. Lotta si vzpomíná, že odpovídala, snad ani moc nebrečela, možná vůbec, možná se ji třásl hlas, pokud si dobře pamatuje, mluvila podle pravdy, ale těžko říct, těžko soudit, co je vlastně pravda. Lotta se bojí o tom mluvit, bojí se že ke vzpomínkám se budou připojovat další a horší.

Lotta mluvila o odpuštění, už si vzpomíná. Musí pochopit, proč se choval tak zle, aby mu mohla odpustit. Lotta se bojí, že umře, aniž by mu odpustila a to pouto už bude navždycky tížit její duši. J. ji nerozuměl, nechápal, nechtěl věřit, šli domů, protože jim došly drobné mince po kapsách a víc sebou, kromě placatky, neměli. Šli domů, a i když prvotní nápor otázky Lotta zvládla, doma se napřed naježila a byla zlá a jednovatá, řekla muži všechno zlo (ach, chvála J., pan K. by s ní za tohle nemluvil půl dne, uvalil na ní klatbu a proklel), byla strašná, a pak, pak už přišel jenom strach. Nekonečné minuty lapání po dechu a kvílení, vytí, zvířecího utrpení. Jak dlouho to mohlo trvat? Dvě minuty? Patnáct? Pro Lottu celou věčnost. Bála se, že už to nikdy neskončí. Jako vždy skončilo a Lotta upadla do spánku podobného spíš mdlobám z vyčerpání.

Teď je druhý den, Lottě je stále zle, J. se na ni snad nezlobí, možná. Nedal nic znát. Lottu táhne mozek pořád k té obří díře strachu, přeje si, aby se už nikdy neopakovala. Ale ona znovu přijde. Ráno mu říkala "Nesmíš se už ptát na tajemství. Nikdy" a myslela, že by ji to mohlo ochráni od dalšího pádu, jenže on ji neodpověděl, možná ji neslyšel, kdo ví. Lotta se bojí, že se ještě někdy zeptá. Lotta se bojí vrátit zpátky do dne. Lotta dnes bude sama, ve svém bytě, činit pokání.

L.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kouzelnakrajina kouzelnakrajina | Web | 4. ledna 2017 v 16:40 | Reagovat

hezky napsáno :-)

2 Coura. Coura. | Web | 4. ledna 2017 v 21:50 | Reagovat

Super článek :)

3 stuprum stuprum | Web | 5. ledna 2017 v 20:30 | Reagovat

Ty jseš, poslyš, nějaká těžká kriminálnice, někdo by tě měl nahlásit. :D

4 Niana Niana | E-mail | Web | 7. ledna 2017 v 9:38 | Reagovat

Úžasně napsané, krásný blog!

5 Baryn Baryn | Web | 10. ledna 2017 v 2:05 | Reagovat

Píšeš velmi dobře, poutavě a zajímavě. :) Jinak úvaha nad slunečníkem-měsíčníkem se mi zalíbila. :D Co takový hvězdník nebo nočník? :D

6 Lotta Lotta | Web | 15. ledna 2017 v 0:24 | Reagovat

[5]:  Opakem nočníku je deník, to se rozumí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama