Jak jsem se poprvé zbláznila

26. února 2017 v 23:26
Tady jsme na tenkým ledě i na půdě anonymity.


Jak se Lotta poprvé zbláznila? Jednou už ten pocit měla, jinak, jindy, s někým jiným. Ale o tom jsme se vůbec bavit nechtěli. Začalo to včera. Ne, začalo to před třemi týdny. Ne, začalo to minulý únor. Jako každý únor.

Večer jako každý jiný. Vrátil se ze Severu. Lotta měla mít radost, místo toho se stavěla na zadní, pak se podvolila konvencím a tomu, co opravdu chce. Přišla za ním. Nereagoval, uhýbal ji pohledem. Lotta dostala pocit. Ne, Lottě se potvrdil pocit, intuice, vyšší moc. Lotta najednou trpěla utkvělou představou, bylo to mimo, byl to stav, ve kterým klidně zardousíš svoje dítě, kdybys nějaký měla. Lotta je blázen. Vylečila se útěkem a jeho nereagováním, které v první fázi jen nahrávalo Lottiným domněkám. Lotta doufá, že se zbláznila, že se mýlí, a ne, že tuší, ale stejně ji to hnulo srdcem, mozkem, duší, nic už nebude jako doposud, Lotta už nevěří na osud. Lotta se trápí, jako každý únor, Lotta pracuje na tom, rozebrat si život, aby mohla roztáhnout křídla, načechrat peří a s tažnými ptáky uletět před vlastním životem. Ale sobě neutečeš, Lottko.

Lotta už ležela v posteli a v hlavě si přehrávala scénáře, co by dělala, kdyby se skutečně pomátla. Tři telefonní čísla, ani jedno z hlavy. Ani to nejdůležitější, to kterému by nadiktovala, co dělat dál, koho zavolat, komu zatloukat.

Co když to zítra všechno vážně skončí? Lotta zná běsi, za každou půl hodinu spokojenosti dvě hodiny neštěstí, Lottko, ty hlupačko, o co se tady ještě pokoušíš? Lotta si vybrala větev, provaznictví mají zavřeno. A pak se nadechla, napila. A bylo to skoro pryč. Jenom to doznívá, dobolívá, zítra budeme hrát tu hru na život zase znovu a budeme se modlit k Bogu, aby se ta chvíle už nikdy nevrátila (a ona se vrátí, jindy, silnější, aby tě sundala na zem a prokousla krční tepnu. Ostatně jako všechno.)

Lotta je nezpůsobilá k pohybu ve většinové společnosti. Lotta je nevhodná k existenci v tomto vesmíru. Lotta směřuje k záhubě.

V mládí nemoudře frackovsky obdivovaný ideál trpícího umělce sužovaného vlastní myslí. Hlupče, blbko, krávo pitomá, ona to není žádná prdel, rvát si z lebky varolův most za živa a kočku krmit vlastní hypofýzou. Nezasloužíš si ničeho lepšího, než aby ti nebylo pomoci (protože shůry ti moc nenadělili), ale kdysi jsi uzavřela pakt, že by lidi neměli umřít dřív, než jejich rodiče.

Krizová linka, temná stinka, pomoz mi, pomoz mi. Není odkud. Není proč. Prokousnu ti srdce. Jsme odsouzení k zániku, samotě a bolesti.

Ano, je mi líp než minulý týden.

L.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 pihovatá vopice pihovatá vopice | Web | 27. února 2017 v 13:42 | Reagovat

Hezky se to četlo, s Lottou mám něco společného, taky jsem nevhodná k existenci v tomto vesmíru.

2 m. m. | E-mail | Web | 28. dubna 2017 v 9:49 | Reagovat

Proto radši žiju ve více vesmírech. Když si zrovna nesednu s jedním, jedu do jiného. Ale má to následky, je pak těžké někam patřit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama