Poslouchej, zlatíčko

14. února 2017 v 20:36 | Lotta
Vyprávěj mi, jak teď žiješ, vyprávěj mi o tý všeotupující bolesti někde za hrudní kostí, řekni mi, jak tuhneš od vnitřností až po konečky prstů, zdánlivě bez důvodu, jak se 20 hodin denně nenávidíš k zalknutí a ze spaní se budíš s křikem. A nebo radši ne.


Lotta má nový život. Ale kdeže, lži. Lotta má starý život, jenom je v něm nešťastnější. Její drahý ji říká, neboj Lottko, to je jenom ta zima, ale Lotta ví, že sama by zimu nepřežila a že ani s jarem ji nebude líp, že ji zase cyklické pády na dno zahodí do propasti a možná ji i tentokrát nechají vyjít celou, jenom o trochu potlučenější. Jenomže, kolika jar se takhle ještě chce ta cácora dožít, ptá se s pozdviženým obočím bůh, tao nebo snad její anděl strážný. Cácora neví a zmateně si kroutí na prst prameny vlasů s roztřepenými konečky, protože ji slib, že si už nikdy neostříhá vlasy konvevuje se sociální fóbií z kadeřnictví.

Lotta je cácora zlá, spodních 20 % její duše je jen dehet a tér, bolest a vztek. Lotta je zavřela pod poklop, ale je tu jedna věc, která nemá záklopku, jenom konečné řešení - je tu něco co to z Lotty jednou za čas vytáhne a pak dští síru, běduje a fňuká o tom, že by chtěla bejt mrtvá. Hodně brečí, je smutná, je ji zle. Ale kdo ji může chytit zapačesy a dát ji ještě jednu příležitost, když už jich v životě tolik propásla, pohřbila vlastní nesnášenlivostí nebo prostě jenom tím, že je moc divná?

Lotta má pocit, že je pro ni mnohem těžší prožívat štěstí a radost než pro ty podivné tvory, které pozoruje okolo sebe, které občas i znedostatku bytostí sobě podobnějších, přijala za své blízké. Nepochopení a míjení, to je vaše téma, říká ji její terapeut a Lotta se marně snaží rozvzpomenout, kdo ji to říka, už ví, vydavatel nad rukopisem. Lotta už se k té černé hmotě slov, denních záznamech nočních prací nechce vracet, chce se ji zvracet, když si pomyslí, jakým člověkem tehdy byla a že jím zůstala a zůstane už navždy.

Lotta má v sobě kořen zla, ale na srdci má dobro světa (lže, všem jde jenom o jejich vlastní dobro). Lotta je špína, nabývá na významu až syntézou s jinou duší, nebo alespoň kolizí s cizím intelektem. Lotta by chtěla být mrtvá, byť cítí, že s přibývajícími léty v ní alespoň kousíček pomalu začíná lpět na životě. Třeba jednou zvítězí.

L.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 tinka77 tinka77 | Web | 14. února 2017 v 22:12 | Reagovat

Nepýtaj sa komu zvonia do hrobu... Najdi si tento citát a uvidíš, že ako každý kus odmytej zemi bude chýbať, tak bude chýbať každá Lotka, pretože je súčasťou človečenstva a má svoju úlohu...

2 mrhradil mrhradil | Web | 14. února 2017 v 22:18 | Reagovat

boží!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama