Přepálený starty

27. března 2017 v 23:33 | Lotta
Písemná rozcvička před nástupem do vleku pracovního procesu - model noční autor. Inu, takže.


Prý má člověk psát nejen proto, aby si zaznamenával svoje nápady, ale i proto, aby je dostával. Takže, dneska to bude trochu o psaní, trochu generační lamentování a taky trochu o práci.

Vybavuje se mi jeden moment. Předloňský Silvestr, oslava na konci světa ve společnosti mých milých přátel, spolužáků, se kterými jsem strávila 8 let nejpřekotěnšjího osobnostního vývoje. Odjíždím odtamtud poprvé bez kocoviny a s velmi dorbým pocitem - všichni mí přátelé mají příjemné práce v oborech, které studovali a které mají rádi. Jsem na nás pyšná. Lup, o půl roku později, scházím se s těmi samými na párty u bazénu (frekvence našich styků je už taková - zhruba půlroční).

Mířím tam s lehkou nervozitou, před dvěma měsíci jsem se rozešla, před měsícem dostala pro nezvladatelnější a čím dál hůř skrývané záchvaty úzkosti výpověď. Ještě o tom moc neumím mluvit, a už vůbec to skrývat nebo brát s nadhledem. K mýmu překvapení ale nejsem sama - půlka lidí s prací sekla, protože to už nedávali, zjistili, že vlastně chtěj něco jinýho... Druhá půlka si zkracuje úvazky nebo bojuje s šílenou únavou.

Zvláštní skupinka, zvláštní možná celá generace, nebo je to snad jenom nemoc nás fracků z osmiletejch gymplů hlavního města. Přepálenej start. Jsme zvyklí makat, snažit se a dávat tomu všechno, protože to jinak nejde. Nastavený na to, bejt nejvíc, nejdál, úspěchy pak přichází, kariérní postup na sebe nenechá dlouho čekat, všimnou si vašich schopností a vy si na sebe ještě před dosažením pětadvacátého roku nabalíte tolik, že to nemáte šanci unýst.

Je o necelý rok později, většina lidí zase chytla druhý dech, někdo odjel hledat štěstí na druhej konec světa... Ale to poučení, že není lepší shořet, protože vyhasnutí přichází hned v zápětí, to si v sobě ponesem už na furt, budem na sebe třeba opatrnější, hebčí, míň poslouchat nadjá, co diktuje, že makat se musí. Bez práce nejsou koláče holoto, tak obětuj svůj život spektáklu, pracovní doba a pak komerce, iluze, zdání, který tě nutí kupovat si volnej čas.

Já hodila zpátečku a chci si ji asi, dá-li bůh, udržet. Volná noha, živnost. Míň práce, víc nejistoty, ale taky víc času na život. Chodím po městě a dívám se, nadechuju se a nebo někdy přes den spím. Teď zrova je mělčí období, práce není, ale něco je na obzoru a účet stále drží. Ačkoliv jsem se už zbavila paniky z toho, že nehákuju 8 hodin denně, že mi vlastně ty dvě tři hodinky práce na obživu stačí, stejně jsem prekariát jako vyšitej, hrozba, že budu muset sklapnout podpatky a vrátit se do procesu, ta nade mnou bude viset asi už navždycky (naštěstí snad ve svém oboru vždycky nějakou práci do pár týdnů najdu, zatím to vypadá spíš tak, že trh je hladový a roste závratným tempem).

Jenom nezakrnět, držet si pokoru a nepoddat se pocitu pohodlí, makat (už zase) na sobě i na svých věcech, neodbývat ani ty nejmenší zakázky, protože pověst má cenu zlata. Nestresovat se, když jsou týdny sušší, protože je to čas, kdy nabrat dech na ty horší dny.

Držím palce sobě i svým přátelům, ať se s tím v téhle postpravdivostní době imaginárních světů popereme, jak bude v našich silách. Jestli dobře nebo špatně ukáže historie a náš pocit na konci věku. Tak snad jenom pevný zdraví a žádnou válku, drahoušci.

L.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 helmii helmii | Web | 28. března 2017 v 6:34 | Reagovat

Pěkně napsáno :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama