Věštění z kostí

2. března 2017 v 22:54 | Lotta
Dnes moje matka dosáhla věku padesáti let. Já dosáhla věku, ve kterém byla moje matka, když jsem se narodila. A s hrůzou jsem si uvědomila, že mám život, který jsem od prahu puberty chtěla žít, ba co, o kterém se mi ani nesnilo, ale přesto... Nebo snad právě proto, se cítím níž než dole.



"Máš barák zahradu, vo tom jsem se vůbec bavit nechtěli..." kvílí Topol na kultovní nahrávce a já nemám ani jedno z toho, přesto mám určitý problémy. Co se děje (ptá se mě občas můj muž), nic odpovídám popravdě. Neděje se vůbec nic. Tedy, ne že by se nedělo, pořád se něco děje, všechno při starým. Ale neděje se nic špatnýho.

Jsem ještě pořád relativně mladá, živím se psaním (tenhle zdánlivě nedostižný sen jsem si splinla v pouhých dvaceti letech, o pět let později jsem k tomu přidala to, že se konečně živím tím psaním, které chci dělat, více nebo méně, záleží na fakturách, zrovna, nemám zaměstnavatele a jsem to, co minulý režim označoval jako svobodné povolání), žiju s chlapem, do kterýho jsem byla v osmnácti auf, nebo jak by řekl on nějaký jiný, paf, a to, co mi vždycky přišlo jako pohádka, se skutečně děje a je to ještě tisíckrát lepší, než jak jsem si představovala. Seznamuji se s lidmi, které jsem v pubertě obdivovala, jsme součástí ... eh, stydno říct, umělecké scény, někde na okraji, ale je to víc, je to nejvíc. Mám film, mám producenta, psaní je můj chleba... A přesto, úzkosti, deprese, marnosti, všechno je horší, intenzivnější, znehybňující, jako ta ovčí lebka na smetišti, která tě donutí jít k čisté vodě obloukem.

Mám pocit, že jsem čím dál dospělejší, proti své vůli. Myslela jsem, že dospělost začíná odstěhováním od rodičů (19 y. o.), nebo první prací na plný úvazek (22 y. o.), ale kdeže, stupňuje se s každým dne, nakládá ti na hřbet, až krční páteř praská. A uvnitř jsi pořád ta plachá malá dlouhovlasá, co nejradši v místnosti plný lidí splyne s architektonickými prvky v rohu místností.

Sním o psaní knihy, knihy jsou prý ostrov, ne proud, jako film. Nevím, neumím, mám strach, nemám čas. Do práce nechodím, dluhy platím (nedlužím, ale na nájem, na ten pořád mám).

Co přinesou další dny? Těžko říct. Bude to rok, bude to dlouho a je to krása. Ale strach, ten pod rohožku nezameteš.

L.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 3. března 2017 v 9:33 | Reagovat

Poslední věta fakt pecka.
Je škoda se trápit/mít strach nebo zbytečné obavy, když v podstatě není důvod. Jenže to hlavně nevysvětlíš...a nejsi sama. Až,nedejbože, přijde nějaký průser, budeš na tuhle hezkou dobu nevěřícně vzpomínat..

2 Daisy Daisy | Web | 3. března 2017 v 10:27 | Reagovat

Je dobré si uvědomit, že vždycky může být hůř, ale psychice se poručit nedá. I když se zdá být vše idylické, tak může být něco, co chybí a třeba ten čas.. Asi to chce dovču :).

3 nudistka nudistka | Web | 3. března 2017 v 10:39 | Reagovat

To co cejtíš cítím občas taky a máš pravdu chce to dovču. Pár dní vypustit, nic nedělat nebo dělat, ale nepřemýšlet ... přemýšlení bolí.

4 pihovatá vopice pihovatá vopice | Web | 3. března 2017 v 12:16 | Reagovat

Já si myslím, že nějaký ty strachy a depky prostě k dnešní době patří a asi je důležité se jim tak moc nepoddávat.

P.S. Teď se projevila ta pravá,ode mne to fakt sedí jak prdel na hrnec.

5 LarryMek LarryMek | E-mail | Web | 27. dubna 2017 v 21:36 | Reagovat

join the new social <a href=http://onlinecasinos-x.com>casino</a> guide

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama